Prognostik
23.11.2011 13:04
PROGNOSTIK
ze mě asi nikdy nebude. Kdykoliv zkouším si na něj hrát, ruka boží mi dá najevo, že zas tak chytrej nejsem.
Po roce 1989 jsem se s ohromným elánem vrhnul do lepšího zařizování svých záležitostí, hlavně finančních. Konkurenční prostředí bylo pro mě novinkou. Nic proti konkurenci, jenom se člověk nesmí trefit vedle.
Banka Bohemia, zdravotní pojišťovna Garant Hospital, pojišťovna Morava. Mají společné jedno. Zkrachovaly. Byl jsem jejich klientem. Dávám si od té doby bacha, než se nechám nachytat na pestrobarevné plakátky, které mě ujišťují, že právě oni mi zajistí to, co je pro mě nejlepší. Známým, kteří mi leccos doporučují, tvrdím, že už jsem stará konzerva, že novoty pro mě nejsou, v duchu mám strach, že říkám pravdu.
Ale každý má soukromý život, svoje přátele, koníčky, tam se přece dá experimentovat, předvídat, zvlášť když nemůžu o moc přijít.
Chodím po Praze a fotím podle starých fotek. Praha je krásná, ale vždycky mi připadala na mou povahu trochu těsná. Rozlétnout se, poznávat! Aspoň někam do okresního města zajet. Předem se připravit, cestu naplánovat, v Praze mě něco přestane bavit, bolí mě noha, začne lejt, sednu na tramvaj, jedu domů.
Počasí? To mi zaručí jen člověk za meteorologa se prohlašující. Vystudovaný odborník bývá v předpovědích opatrnější. Mělo by být, asi bude, pravděpodobně, to jsou slova skutečných meteorologů, kteří vědí, že počasí je mrcha a dělá schválnosti. Vždycky nějaké počasí je. Maximálně může být hospodno, to se dá slušně přežít.
Menší města mají hlavní náměstí, kudy šla historie, nejvíc se tam fotilo, místní obyvatelé jsou na ně hrdí, občas se najde nějaký genius, který rozhodne o úplném nebo částečném přebudování prostoru, výsledky bývají různé, mnohdy k pláči.
Já jen zdokumentuju stav a pak si doma prohlížím výtvory u flašky něčeho dobrého a přemítám. Nad čím mám ale přemítat, když přijedu do Příbrami a celé náměstí se revitalizuje? Asi si ho chtějí udělat hezké, proč ne? Fotit haldy zeminy se mi moc nechce. Však se dočkám.
Jedu do Rokycan, v duchu spokojený příjemně probíhající cestou. Navenek budu vrčet, protože nadávat se musí. Na rokycanské náměstí se těším, je veliké, zatím nikdo nerozhodl, že náměstí musí být vzrostlý park. Je tu také pomník socialistické přestavby města, mimořádně hnusné nákupní středisko Žďár, pojmenované podle nedalekého kopce. Taková porovnání bývají dostě zajímavá.
Přijdu na náměstí, je plné stánků. Všude hadry. Jeden stánek s uzeninami, jeden se sýry, tamhle v koutku prodávají svařák, jen 15 korun za dvě deci, v Praze chtějí 40 nebo 50. Nevím, jak chutná pražský, ale rokycanský mi připadá jako... prostě mi nechutnal. Ale jinak další a další hadry, myslím oblečení.
Stánky jsou vysoké, kolem dokola jsou dodávky prodejců, dva metry vysoké. Obcházím náměstí kolem dokola, pokouším se fotit, výsledky se mi zdají být k ničemu. No, má tohle cenu?
Jistě, město není jen náměstí, starých fotek mám dost, stejně bych všechno nestihl, prolézám ulice, kam náhodný poutník většinou nepřijde. I posvačím, dvojku vína vypiju. Určitě sem ještě přijedu, jen si musím zapsat, že nesmím jezdit v úterý. Teď si to ještě pamatovat, když si věc zapíšu, zapomenu kam. V Rokycanech mají webkameru, kde se mění stav po dvou vteřinách.
Dnes vidím na obrazovce prázdnou plochu náměstí, vkrádá se pocit, že mi tohle někdo dělá schválně, protože ví, že jsem po nemoci.
Když k tomu připočtu, že včera v Praze svítilo sluníčko a v Rokycanech se přes den muselo málem svítit, prognostikem asi nebudu.
Vytisknout
Poslat
