Vencovy pindy

TÝDEN.CZ

27. 7. 2017
Rubrika: Komunistický ráj

Sloupy, sloupky a sloupečky socialismu

Autor: Václav Víšek

17.04.2009 22:05

Z otevřených dveří ztemnělého kinosálu se ozýval řev. V první polovině sedmdesátých let se málokdy kina otřásala smíchem. Byla to divná doba. V duši smutek, pořád jsme se nedokázali úplně smířit s tím, jak jsme byli zašlápnuti.

Co to je za taškařici?

Dalo se tehdy zafixlovat ledacos, vyhnout se nějaké blbákovině, schůzi ROH, prvomájovému jásání. Pominout školení civilní obrany (CO) si dovolil málokdo. A tak bylo na školeních vidět i dřímající náměstky. Jistě, v pracovní době, ale člověk by snad raději pracoval než poslouchal ty kydy.

Každý se musel podepsat, což bedlivě sledoval nějaký svědomitý, který znal v podniku každého.

Dopoledne kecy, polední přestávka a po obědě projekce instruktážních filmů v paláci Olympic v pražské Spálené ulici. Tam co léta předtím vznikla bigbítová skupina, jejíž slávu dodnes nese na své pleši Petr Janda. Kulturní zařízení, kam se chodívalo za tím lepším z oblasti lehčí múzy.

Vedle stála řada budov, která padla při stavbě metra. A tak zmizela i nádherná vinárnička U Ježíška, kde nalévali sudové víno, tenkrát, myslím, stál půllitrový džbánek 11 či 12 korun. Po stěnách visely ve starobylých rámech fotky či kresby důležitých osob s douškou "Tady sedával..." Nepamatuju si celou plejádu dávných celebrit kromě Jana Nerudy, jehož vyobrazení bylo hodně veliké. Tam jsme s kolegou obědvali. Víno.

"Hele, máme hodinu času, dáme litránek."

Kolega starší než já, odmlouvat se nehodí. Netrvalo dlouho a...

"Dáme si eště jeden?"

Každý nemůže mít pevnou vůli. Bylo dost po začátku promítání, když jsme pod přísným pohledem agilní soudružky podepisovali prezenční listinu a vymlouvali se na tramvaj. Musela by být hodně nastydlá a ještě poloslepá, aby necítila, odkud jdeme. Co tu promítají za povedenou komedii? U dveří stáli dva postarší vysocí pánové, ne, to určitě byli soudruzi, nejspíš lampasáci v penzi. Vypadali jako sloupy socialismu. Třásli se, že nás ani nezpozorovali. Roztřesené sloupy. Třásli se hnusem.

"Teď se smějí a pak nebudou vědět, co mají dělat."

Kdo asi točil tyhle filmy? Študáci? Mladí filmaři? Povedlo se jim natočit instruktážní film a podle všeho se u práce i pobavili. Vzniklo dílo, které nepochybovalo o jaderné válce, ovšem s dobrým koncem. Tuhle vojnu vyhrajem! A my se ve tmě biografu smáli, kdyby rozsvítili, dělali bychom, že my ne, že to jiní.

Strejdové plukovníci ve výslužbě se do nás snažili nalít přesvědčení vítězného tažení socialismu. Pamatuju školitele, ještě to bylo v Ústí nad Labem, který se rozohnil, v očích se zableskly ohníčky válečníka. Na dotaz jedné dámy, zda by měl smysl život ve městě zničeném atomovým výbuchem, se tvářil, jakoby tázající mluvila neznámým jazykem.

Nejlepší byla po letech celodenní školení v bývalém kině Květen na Vinohradské třídě. Kvůli němu se upravovaly i služební cesty, stavby se bez nás musely obejít. Začínalo se v osm ráno, důležitý byl podpis na prezenční listině. Zkušení už se vyznali, přišli v půl osmé, podepsali se a vytratili se jakoby na cigáro. Nedaleko byl bufet Valdek, kde už od sedmi točili pivo. A tak se dal strávit docela příjemný den. Místo kina Květen je dnes casíno, místo Valdeku banka. Sloupy dnešních dnů.

Když už povídám o sloupech, vzpomněl jsem si, jak bolševici dbali na to, aby nikdo nemohl rozmnožovat jakékoliv materiály, které by mohly být, probůh, protistátní, protistranické, protisovětské. Vedoucí podnikové planografie bývala žena ve věku, kdy se z rozkvetlé svazačky padesátých let stala teta. Taková soudružka teta vypadala celkem mírumilovně, nepodplatitelně. Hlídala věrně. Zřejmě i socialistickým myšlenkám věřila a proto se nedostala k lepšímu korejtku. Mohla by chtít, aby i ostatní soudruzi pevně věřili. Sloup socialismu.

Nikdy mě nenapadlo v šedesátých letech, že ta hodná usměvavá paní je soudružka. V roce 1969, kdy začaly prověrky členů KSČ, jsem byl hodně překvapený, že právě ona je jedna z mála, která k prověrkám nemusela. Členka zdravého jádra KSČ. Starší kolegové se nad mým údivem pochechtávali.

A tak tam jako sloup socialismu neochvějně stála. Abych z ní nedělal úplně svatou, později se i korumpovat nechala, za pět deka kafe udělala kopii plakátku (ne protistátního!), když toho bylo víc i gruzíňák vzala. Sloupy už tenkrát začaly trouchnivět.

Vyprávím tu, jaká to byla bžunda. Jak se všechno dalo ošidit, že to byla hra na chytrého zajíce a pitomého vlka. Nebyla. Vůbec to nebyla legrace. Dá se na to vzpomínat s nadhledem, ale dokázali jsme se smát jen potmě v kinosále anebo v hospodě a ještě jsme se opatrně rozhlíželi, aby někdo...

Mám někdy divný pocit, čtu-li v článcích mladších, jaké legrační figurky byli třeba Gottwald nebo Husák. Vůbec ne, museli to být schopní politici, aby se dostali tak vysoko.

Gottwald se nikdy netajil svým obdivem k sovětským bolševikům, byl to v podstatě agent cizí mocnosti. Stal se nakonec prezidentem, podepsal rozsudky smrti i svým kamarádům. Svědomí, měl-li nějaké, léčil chlastem, stejně jako nemoc chycenou v mládí. Byl to gauner. Ale nebyla to směšná figura.

Husák, vzdělaný člověk. Pamatuju na dobu po roce 1969, mítinky v ČKD a jiných fabrikách, kde mu tleskala sebranka v uniformách lidové milice. Mluvil perfektně česky i slovensky, podle situace. Mluvil spatra, měl zajímavý způsob mluvy, měnil tempo i hlasitost řeči. Stál a držel se za klopy saka, pohupoval se v kolenou a měl zjevnou radost, že dav naslouchá a tleská. A on ho ovládá. To ze mne nemluví obdiv, to je smutek, co ze vzdělaného člověka udělá touha po moci. Televize by měla pustit třeba 10 minut takového projevu. Souvisle. Nejen vytržené věty. Někde to být musí. Většina lidí Husáka pamatuje jako blbečka, který mluvil československy, koktal, šišlal a byl k smíchu. Nepochopil jsem jeho proměnu. Asi v ní trochu hrál roli i věk, možná blbě udělané zuby. Projevy mu už asi psal někdo mocnější. V žádném případě to nebyla směšná figurka, byl to obratný politik, podle mého mínění to musel být zlý člověk, před nímž se přechází na druhý chodník.

Z drobných bolševíčků jsme si sice dělali srandu, ale to bylo všechno, co jsme dokázali. Sami jsme se stali takovými sloupečky socialismu, na kterých ten podivný systém stál. Dobře vím, že fakt, že jsme se stali vazaly Sovětského svazu, zapříčinila mezinárodní situace, dostal bych se až k Mnichovu. Sovětští maršálové nás považovali za dobyté území a kecy o přátelství... to je bezcenné.

Ta doba je pryč, nemá cenu si sypat popel na hlavu. Po dvaceti letech jsou jiné problémy, vidím typy, které se pohybují v politice a přesně si je dokážu dosadit do doby, kdy Strana byla jen jedna.

Přemýšlet o té době musím stále. I mluvit. Když už jsem byl takovým sloupkem, který pomáhal udržovat zločinný režim, proč jsem se, místo smíchu v zhaslém biografu, trošku nesnažil tím vším zatřást? Malinko. Moc by se nezměnilo, ale ti tehdejší mocní by to neměli tak pohodlné. Zvlášť kdyby se snažilo víc lidí.

Zvonění klíčů, když byla berlínská zeď v troskách, mi připadalo jako shánění alibi po činu. Stejně jako fronta na podpis červnové výzvy Několik vět v prosinci 1989.

Text byl zveřejněný 17.4.2009 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si jej otevřelo 2610 čtenářů, z nichž se 58 líbil. Sem byl přesunut 21.10.2010.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.57

Diskuze

Václav Víšek

Důchodce pozoruje a vzpomíná
Fotka 3.jpg
Oblíbenost autora: 8.57

O autorovi

Důchodce, který má občas potřebu něco napsat. Nechce předělávat a bořit stávající svět, protože už dávno ví, že takoví lidé napáchají často moc špatného. Život se podle něj skládá z drobností, nevratných okamžiků, kterých je dobré si všímat a radovat se z nich. Nechce být člověkem, který musí vidět kolem sebe jenom zlo, třebaže ani on není ničeho ušetřen. Život je krásný, i když se někdy zdá, že stojí za hovno. venca.bue@atlas.cz

Kalendář

<<   červenec 2017

PoÚtStČtSoNe
     12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31