Vencovy pindy

TÝDEN.CZ

24. 11. 2017
Rubrika: Komunistický ráj

Poděkování frajerovi

Autor: Václav Víšek

11.08.2008 01:04

Blíží se to. Výročí 21.srpna. Zase řeči pamětníků jak ten Sovětskej svaz milovali, jak mu věřili, jak je ten Sovětskej svaz zklamal. Nestačilo jim, co se tu dělo 20 let. Potřebovali příjezd tanků. Někdo potřebuje palicí do hlavy, aby se mu rozsvítilo.

Táta se narodil za Františka Josefa I., za Havla zemřel. Byl jedním ze sedmi dětí venkovského mistra kovářského, prý kováře následníka trůnu Ferdinanda d´Este. Můj pocit je, že o tom Ferdinandovi táta trochu kecal, i když následník i kovář bydleli v jednom katastru.

Vyučil se sazečem v tiskárně a vydal se dobývat Prahu. Sportoval, flámoval, hrál mariáš. Normální mladý člověk. Začal pracovat v odborech. Taky potkal služku, původem z jižních Čech, moji mámu.

Mladý odborář a služka. Joj! Už se hrabou z hrobu Marie Majerová a Ivan Olbracht a přou se, kdo z nich téma uchopí. Zalezte zpátky, strašidla socialistického realismu, tahle dvojice se pro váš román nehodí.

Táta vlastním rozumem pochopil, že s bohatým zaměstnavatelem se lépe vyjednává, ten je schopný lépe zaplatit dobrou práci. Tedy žádné stávkování, žádná revoluce. Žádný třídní boj.

S mámou, chudou holkou z vesnice, zacházeli ve významné pražské židovské rodině jako s člověkem. Dárky k Vánocům dostávala ušité přímo v jejich prvotřídním krejčovském salónu, aby jejich panská nevypadala jako šmudla. Určitě se jinde k jiným chovali jinak, ale tohle je příběh mých rodičů, jak mi ho vyprávěli. Komunisti později mámu osvobodili od vykořisťování, posadili k pásu v cukrovaru a jednou za rok, na MDŽ, dali olezlou kytku v květináči, dokonce i ručník, a na nákup použili i peníze z odborářských příspěvků, které máma taky platila.

Táta celý život musel něco dělat, třeba i zbytečnosti, ani týden před smrtí neseděl na zadku nebo nevyhlížel funebráky. Tak si dovedu představit, jaký byl v mládí. Tolik je na světě zajímavého. A ta holka od Taussigů je taková pěkná. Dlouho před mým narozením s ní přivedl na svět bráchu, který mě později mlátil.

Po nacistické okupaci se s nadšením vrhl do práce v odborech. Ani mu nevadilo členství v KSČ, kam ho převedli ze sociální demokracie. Přece odbory jsou odbory, do toho nemůže žvanit žádná politická strana. Cha, cha.

Vyhodili ho od komunistů v roce 1950. Mne bude někdo odněkud vyhazovat? Odvolával se, rok se s nimi tahal, byl jsem dítě, doma se o věci mluvilo, nerozuměl jsem. V roce 1951 mu členství vrátili. Happy end? Právě že ne, táta si zpátky legitimaci nevzal, měl hroznou radost, že vyhrál, ale s takovými lumpy, co ho poplivali, v jedné partaji už nebude.

Už dospělý jsem se ho ptal, jestli se nebál. Zrudnul a křičel, že se přece nebude bát gaunerů...a následoval seznam vulgárních výrazů. Jinak byl v kraji vyhlášený slušňák. Nakonec mi řekl: "Vždyť jsem měl pravdu, ty by ses zachoval jinak?" No jo, já nevím. Neřekl jsem nic. A na dotaz, jestli ho vedou jako vyloučeného nebo vystoupivšího, říkal, že je mu to fuk. Daleko víc mu asi vadilo, že na jeho vylučování se významně podílel do té doby nejlepší kamarád. Léta se pak museli potkávat, bydleli v jednom baráku. Jen si řekli "ahoj", to bylo všechno. Tátovi by prý stačilo, kdyby bývalý kámoš řekl "promiň". Dnes dobře vím, že od bolševika tohle čekat nikdo nemůže.

Nebyl hrdina, celá léta u "svobodných voleb" házel do urny kandidátky Národní fronty jako skoro všichni, politicky nepracoval, v odborech nemohl. Proti režimu nedělal nic, pokud přehlédnu, že na sklonku komunismu všude nahlas nadával, máma se bála, že ho seberou. Po osmdesátce ztrácel zábrany.

Rodina trpěla? Jak se to vezme. V den jakéhosi bolševického svátku byla všechna okna vyzdobena našimi a sovětskými praporky. My měli na balkóně prádlo.

Už dospělý jsem se ptal:

"Mami, tos udělala schválně?"

"Voni furt votravovali s ňákejma fanglema, neměla jsem čas na blbosti"

A tak divně se usmívala. Před svou smrtí, kdy už si často povídala jen pro sebe, jsem u ní seděl a poslouchal. Události z mládí, které jsem neznal a ani teď bych je nezveřejnil. Najednou povídala cosi o třech pitomcích z uličního výboru, kteří si ukazovali na náš byt a kroutili hlavou. Smála se za záclonou.

Brácha měl tuhle záležitost dokonce v posudku, když chtěl studovat. Na vybranou školu se nedostal, dostal se jinam a ta škola byla výborná. Nebyl na ní nával, a tak se tam schovalo dost žáků z rodin nepříliš loajálních, ale byli tu, na průmyslovce, i vysokoškolští profesoři, kteří by jinak mohli tak budovat Most Inteligence v pražském Braníku. Mne tam později vzali taky, já měl kromě špatného původu ještě dvojku z chování.

Na naši rodinu se vládnoucí komunisté nemohli spolehnout. Nebyli jsme nepřátelé, ale dostali jsme se tak trochu na okraj společnosti, bylo tam dobře. Hodně dobrých lidí jsem potkal. Pracovní maléry jsem neměl. Nikdo mě nikdy nenavrhl ani do nějaké bezvýznamné funkce odborové. Asi jsem nevypadal příliš důvěryhodně, možná se báli, že bych pověsil prádlo na nevhodné místo, v nevhodné situaci, nevím. Nemíval jsem vysoké ambice, nestěžuji si, byl jsem vlastně rád.

Nikdy mě nenapadlo tátovi poděkovat. Vlastně svým frajerským a v té době dost riskantním gestem mě nasměroval na cestu, kde jsem se přece jenom méně stýkal s předvojem dělnické třídy, jak si říkaly tyhle bolševické kreatury. Chlap, který tátu znával, mi řekl, že ten měl našlápnuto do hodně vysokých funkcí. Stačilo přikyvovat. Jemu ale jejich prebendy smrděly.

Vzpomínám na hodně vrstevníků z komunistických rodin, kteří v šedesátých letech revoltovali proti svým otcům. Oblečením, chováním. Nosili džíny, koupené v Tuzexu za bony, které dostali od rodičů, hubu plnou revoluce. V sedmdesátých letech zakládali rodiny a najednou se šiklo, že soudruh papínek našel teplé místečko na ministerstvu nebo funkci náměstka pro zbytečnosti. Nebylo jich tak málo. V tichosti se nechali ostříhat, oblékli tesilky, v kapse rudou knížku a bylo po revoluci. Nebyli rádi, když je člověk potkal a začal připomínat minulé doby, přestali se i pamatovat. Hodně z nich dnes vlastní poradenské firmy, realitní kanceláře. Že měli kdysi komunistickou legitimaci? To už je dávno.

Jsem vděčný rodičům, že mě uchránili před touto společností.

Co já vím, jak bych se zachoval, kdyby...

Nikdo nemůže tvrdit, že by nikdy...

Jak to ale přijde, že moji rodiče poznali tak brzy zrůdnost režimu? Neměli vzdělání, jen selský rozum. Tolik lidí s vysokoškolským vzděláním prý prohlédlo až po roce 1968, kdy Sovětský svaz svými vojsky ukázal, kdo je tady už 23 let pánem. Já těm lidem prostě nevěřím. Lžou. Lžou tak, že si snad sami věří. Nebylo to náhodou tak, že jim bylo dobře ve funkcích, kde na nich ani nikdo nechtěl žádnou práci? Jenom poslušnost. Nevěřím vám, kteří melete cosi o ideálech. Hovno!

Jsme nemocná generace. Bez paměti.

A tak ti, táto, děkuju, že ty, který jsi nikdy nebyl hrdina, ses dokázal zachovat v určité důležité situaci jako frajer. To nebylo hrdinství, to byla frajeřina. A já se můžu na sklonku života vytahovat tátou frajerem. Byl jsem proti tobě srab.

A vlastně i mámě za to pověšené prádlo.

Díky.

 

Text byl zveřejněný 11.8.2008 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 byl otevřený 2828 čtenáři, z nichž 80 ho označilo jako dobrý. Sem byl přesunut 13.10.2010 



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.89

Diskuze

Václav Víšek

Důchodce pozoruje a vzpomíná
Fotka 3.jpg
Oblíbenost autora: 8.57

O autorovi

Důchodce, který má občas potřebu něco napsat. Nechce předělávat a bořit stávající svět, protože už dávno ví, že takoví lidé napáchají často moc špatného. Život se podle něj skládá z drobností, nevratných okamžiků, kterých je dobré si všímat a radovat se z nich. Nechce být člověkem, který musí vidět kolem sebe jenom zlo, třebaže ani on není ničeho ušetřen. Život je krásný, i když se někdy zdá, že stojí za hovno. venca.bue@atlas.cz

Kalendář

<<   listopad 2017

PoÚtStČtSoNe
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930