Vencovy pindy

Jak stárneme, pomalu blbneme. Tvrdí se to. Ten, kdo blbne, o tom naštěstí neví, jak ohleduplné.

Není to tak dávno, co mi to pod mým článkem naznačil diskutující, který se podepsal křestním jménem, jež vlastním i já. Po tátovi. Znám několik Václavů, možná, že se opravdu známe. Příspěvek nebyl urážlivý, ke všemu byl napsaný bez chyb, i čárky mezi slovy byly na svém místě, dovedu pochopit, že moje psaní může někomu připadat jako kydy.

Máme se prý více dívat do budoucnosti, říkají chytří, pro nás staré je však budoucnost kratší než minulost. Co jsem prožil zlého, a že toho bylo dost, se snažím zapomenout, ač to úplně nejde. Stále víc myslím na dětství, mládí, tenkrát jsem byl šťastný, třebaže doba stála za pendrek.

Vynořují se mi situace, lidi, kteří na mne byli hodní, ty co nebyli, se snažím omlouvat, možná se mi jen zdálo, že byli zlí. Mám soudit člověka jen podle toho, jak se chová ke mně? Myšlenky mi cestují sem a tam, Václav mi sice radí, abych si je v hlavě srovnal, mám pocit, že tak jednoduché to není. Bude to zřejmě nějaký mladší Václav. Pokud se vůbec jedná o myšlenky, kašlou na mě a dělají si, co chtějí. Zlobí. Pivo za to nemůže. Pivo je zdravý nápoj, jenom lidi se často nechovají jako dobytek, protože ten pozná, kdy už má nechat pití.

Chtěl jsem vzpomenout na město, kde jsem se poprvé v životě musel postarat sám o sebe. A najednou se vynořují příhody, lidi.

Dvojice starých venkovských manželů, u nichž jsem našel azyl. Zlí nebyli, paní se dívala s jakýmsi podezřením. Kluk z Prahy. Kdoví, co je to za syčáka! Tři koruny za noc nebyl majlant, ale asi se jim hodil. V půli srpna jsem získal možnost spát v chatě rodičů jedné brigádnice zadarmo a to se paní bytné moc nelíbilo. Zčista jasna jsem zmizel a na cestu jsem vyslechl něco nelichotivého.

Rád jsem chodil do práce, do příjemné společnosti, nikdo mě zbytečně nebuzeroval, na to, že mi bylo 16 a vypadal jsem na míň, se ke mně chovali skvěle. Jak jsem později poznal, v těchto terénních pracovištích to bývalo téměř pravidlem, vůbec nezáleželo na tom, jestli se jednalo a východní Čechy nebo třeba o severní. Pokud nebyl šéf pracoviště idiot, to v tomhle případě nebyl, už jsem ho vychválil v minulém článku.

Dnes, kdy zeměměřické řemeslo se díky elektronice úplně změnilo, téměř mizí povolání figurant. Člověk, jehož hlavním úkolem bylo něco přidržet, u něčeho počkat. Těžké pomůcky zmizely v muzeích, spíš v odpadu, nic se nezapisuje, všude se dojede autem.

Pomocné práce vykonávali brigádníci, penzisti, v létě studenti. Za pár šupů. Našli se i tací, pro něž to bylo stálé zaměstnání. Většinou lidé s omezenou schopností ze zdravotních i jiných důvodů.

Bývali mezi nimi veksláci, kteří potřebovali razítko v občance, chartisti, kterým komunistická vrchnost dovolila přidržet trasírku. Poloinvalidé nebo lidé k ničemu jinému se nehodící.

Dva si pamatuju, jeden byl na srdce, důchod mu nedali, sehnali mu mizerně placenou práci.

Na druhého jsem nezapomněl nikdy. Veselý a pravděpodobně moc chytrý člověk. V mládí něco studoval a hrál výborně tenis. Prý na úrovni špičky za první republiky. Podle příjmení potomek nějakého italského rodu, komunisti mu nic sebrat nemohli, ve studentských letech si prý přivydělával výukou tenisu v lepších rodinách, tedy spíš chudý. Dostal se do jiné společnosti, nedostudoval, vydělané propil, stal se z něho notorik.

Za komunistů byl v padesátých letech tenis vedlejším sportem, vyučovat nebylo koho. Měl jsem tuhle figurku moc rád. Jeho humor byl trochu jiný než bodrý pivní jandákovský. Půjčoval si ode mne peníze. Málo, pětku, dvě. Vracel spolehlivě. Jen pan vedoucí mi druhý den říkával:

"Tys mu zase půjčil, co? Večer byl zlitej jako kára. Von vrátí, není to podvodník, ale my mu nikdo nepučíme, protože by pít neměl."

Pivo tehdy stálo korunu dvacet, deset korun mu stačilo na dva veselé večery. Notorici nepotřebují příliš.

Měřická skupina, možná, že nás dohromady bylo deset, patnáct, měla i svého ouřadu. Někdo musel chodit na poštu, vyřizovat drobné pochůzky, telefon v kanceláři nebyl, do jiného města se dalo volat jen z pošty a bývalo to i s čekáním na spojení. Mobily, maily, kde by nás takové věci napadly.

Holohlavý od přírody, ne od holiče, byl pan Štěpánek. Snad ho můžu jmenovat, Štěpánků je v Čechách tolik, že toho pravého těžko dohledat. Prvorepublikový voják z povolání. Prý štábní kapitán. Mohlo mu tehdy klidně být 70, tedy mohl sloužit už za Franze Josefa. Co dělal za Hitlera, nevím, po válce se tvořila nová lidová armáda a on byl už starý. Dostal důchod tak vysoký, jak se odměňovali komouši příslušníkům buržoazní armády, že musel pracovat pořád.

Vojáka měl v sobě stále. Nadřízený se musí poslouchat. Pro běžnou agendu malé skupiny to byl dar. Byl spolehlivý. Nijak z něj nevyzařovalo nadšení pro komunistický režim, býval opatrný. Soukromě z něj leccos vypadlo, ale každé pondělí po příjezdu všech pracovníků z domova se konala politická desetiminutovka. To bylo nařízení z ředitelství, muselo se nahoru hlásit, že se všichni zúčastnili.

Pan Štěpánek byl jediný, kdo se úkolu mohl ujmout. Voják prostě poslouchá, něco si přečetl v novinách, něco přednesl napůl spícímu osazenstvu a mohla se udělat čárka.

V roce 1990 se rušily kádrové materiály v podnicích. Osobně jsme si je museli převzít a příjem podepsat. Jsou mezi nimi takové perly, o kterých jsem ani nevěděl, že existovaly. Nemám sílu je vyhodit do kontejneru, což by se nabízelo. Je mezi nimi i papír, který hradecká geodézie poslala na průmyslovku. Má číslo jednací, podepsaný a nechybí na závěr důležitá informace, že jsem se jednou týdně zúčastňoval politické desetiminutovky.

Pana Štěpánka si všichni vážili, pro jeho věk, pro spolehlivost, ale žádné velké slovo neměl. Rád by radil. Soustředil se chvílemi na mne, cítil, že by tady mohl svými radami někomu prospět. Varoval mě před tím, že jezdím na kole příliš. Že špičkový sport ničí zdraví a jednou zanechám po sobě vdovu se sirotky, protože se uštvu.

Dával mi příklady výletu na kole. Vlakem do stanice Dašice - Kostěnice (dnes už jenom Kostěnice), pár kilometrů na kole pod Kunětickou horu, kolo si uschovat, vylézt na kopec a stejnou cestou do České Třebové. Celkem rozumné, mně by se to i mém dnešním věku zdálo zbytečně lehké. Vdovu se sirotami už po sobě taky nenechám.

Soboty a neděle jsem trávil jen na bicyklu. Kraj je nádherný, do pomyslného seznamu jsem si zapisoval města, jež jsem poprvé navštívil. Litomyšl, Vysoké Mýto, Lanškroun, Svitavy, Ústí nad Orlicí, Potštejn. Určitě mi nějaká toulavá sudička strčila do kolíbky chuť se toulat. Jsem ji za to vděčný, v rodině mě s tímto zájmem považovali spíš za nepovedenýho. Svoje povolání jsem nikdy neopustil, možná i pro chuť cestovat.

Ke konci brigády už jsem se trochu pookřál, panu Štěpánkovi jsem odmlouval a provokoval jsem, že dojedu na kole až do Prahy. Dostal jsem na to volno od vedoucího. Bál jsem se jet v sobotu tam a hned v neděli zpátky.

"Samozřejmě, že můžeš přijet až v pondělí večer."

Do Prahy jsem dojel utrmácený, špinavý, máma mi tvrdila, že jsem hubený. Tak dlouho jsem byl bez její kuchyně a moc jsem šetřil. Noviny jsem nekupoval a chodil je číst do kulturního střediska na třebovské nádraží. Tam byla velká cedule, na ní zákaz vstupu všem, kdo nemají platnou jízdenku. Věděli, že ji nemám, ale nechávali mě tu. Pokud jsem nešel od půl šesté do biografu, trávil jsem zde dost času.

Ale zpět k mému putování. V Praze mě nakrmili, vydrhli a dost neradi pouštěli na zpáteční cestu. Zpátky jsem jel trochu jinudy, jezdíval jsem po hlavních tazích, provoz nebyl ve srovnání s dneškem nijak závratný. Dnešní měřič jsem neměl, ale podle mapy obě ty trasy měřily shodně 187 km. Zajímavé je, že už nikdy v životě tolik naráz neujel. Nepředpokádám, že bych to ve svém věku ještě zkoušel.

I když... Ve svých 16 jsem nikdy nevyšlapal kopec z Třebové směrem na Litomyšl. Na Kozlovský kopec, myslím, že mu místní říkali Kohout. Toho má město ve svém znaku, jsou tu zřejmé souvislosti. V jednom úseku je stoupání až kruté. Před pár lety jsem to zkusil. Nejel jsem po hlavní silnici, kde je velký provoz. Zadem, přes Semanín, koukám na mapu, že je to delší, což značí volnější stoupání. Vlastně jsem to ošidil. Ke Švabinského chatě nad obcí Kozlov jsem vyjel a co bych chtěl víc.

Po příjezdu z Prahy jsem navečer se přišel hrdě hlásit do hospody, kam chodívali mí nadřízení. Měli nějaké pivo v sobě a chlubili se mou osobou. Výčepák říkal, že jsem sportovec, že mi pivo naleje a že bych si zasloužil i štamprli. Ne, neopil jsem se tam, nic takového. Jen jsem pak musel potmě do chaty, kde jsem už přespával. Já se tak strašně bál. Cestou nebyla ani jedna lampa.

Taky kouřit jsem se v té chatě naučil. Nechutnalo mi to ani trochu, ale občas mívám pevnou vůli. Uškudlené koruny jsem po prázdninách utrácel za cigára.

Chatu už bych nenašel, byla to vlastně zahrádkářská kolonie, kde je asi všem těm chaloupkám konec. Při dalších návštěvách už jsem nikdy neměl čas se tam podívat. Pořádali zde stokilometrový dálkový pochod, na odbočky moc času nezbývalo, snad dvakrát jsem tu spal na ubytovně při pracovní cestě, to taky nebyl čas.

A co bych tam vlastně chtěl vidět? Po padesáti letech.

A ještě něco.

Na kopci mezi Třebovou a Litomyšlí je obec Zhoř. Vedla tudy noční trasa dálkového pochodu. Diskotéku bylo slyšet hodně daleko. Kde je diskotéka, bývá pivo. U baru blázinec, zaplatil jsem jedno pivo pětistovkou. Dostal jsem zpět drobné a čtyři stokoruny. Teprve ráno jsem si všiml, že jedna ze stovek nemá kolek. Ano, bylo to začátkem roku 1993, kdy se rozdělilo Československo a následně i měna. Bankovky dostávaly kolky, posléze jsem za ně dostal bankovky nové, už jen české.