Vencovy pindy

TÝDEN.CZ

28. 4. 2017
Rubrika: Divadlo - muzika

Ledňáček mne vyléčil

Autor: Václav Víšek

09.01.2009 12:00

Jsem unavený! To je výkřik! Kdo dnes není unavený? Jako všechno si musíme i únavu pojmenovat, roztřídit, nastrkat do škatulek.

Známá je jarní únava. Trochu divné psaní, když nás zasypal sníh a mrzne. Než se nadějeme, je jaro tady. Za chvíli, čas letí.

Představuju si konec března. Začínají delší dny, všechno začne vonět, přírodu ovládají jiné barvy.

Ale... s těma voknama už se musí něco udělat, police ve skříni je nakřivo, v zimě je blbě vidět, na koberec taky a ten už si o vyčistění říká zoufale. Natřít židli, barvy smrděj a v zimě se nedá větrat. Tahle lajsnička je prasklá už půl roku. Zahrádku nemám, ale kytek mám rád za okny hodně. Bez práce nejsou koláče, ale ani kytky. Pokud je člověk naprosto normálně línej, najednou je unavenej. Ten termín "jarní únava" je nádherná výmluva.

Dokonce si bereme na pomoc lékaře, psychology, všechny možné odborníky. Ti ovšem vysvětlí cokoliv. Na co by pak byli? Odborníci.

Spíš se bojím, že na mne padne únava celoroční a konečná. Každý člověk je jiný, má to tedy i s únavou jiné. Za únavu si určitě z velké části můžeme sami. Chceme stihnout všechno, všechno mít, všechno si koupit. Stihneme, koupíme, máme. Odpočineme si potom? K smíchu.

Osobně mám pocit, že stihnu všechno. Což je nesmysl. V mládí z flámu do práce, z práce na flám, otřepal jsem se, přece něco vydržím, nejsem mejdlo. Dnes mi táhne 66, ale chytřejší o moc nejsem. Nestíhám všechno, co bych stihnout chtěl. Přestože už nepracuji. Myslím za peníze.

Ke všem aktivitám, které začínají být mimo mé možnosti, jsem si před rokem zkusil začít psát blog. Snad pro vnoučata, aby jednou věděla, co jsem byl za kvítí. Při aktivitách svých tří dětí se vnoučat nejspíš dočkám v době, kdy budu schopný si s nimi na písku plácat bábovičky a tahat se s nimi o kyblíček.

Přestal mi stačit jeden blog, pořídil jsem si druhý, přeskakuju z jednoho na druhý, nepamatuju se, co jsem už kde napsal, bojím se, že se opakuju. Docházejí nápady, tedy nápady přicházejí, ale blbý, těžko zveřejnitelný. U člověka, který v životě psal nejvýš technické zprávy a vyplňoval formuláře, musí dojít k únavě.

Zruinovaný jsem po všech dobrotách, vánočkách, štrůdlech, salátech, cukroví, po všem, co se normálně nedá sežrat ani za měsíc. Nedá se vynechat ani alkohol. Pivo po jídle může být zdravé, maximálně dvě. Říkají odborníci. Nebo sklenka vína, výjimečně dvě. To jsou rady! Přijde návštěva, naleju jí víno, sobě udělám čaj. Měl jsem 4 deci už k snídani. Neurazím návštěvu a výjimečně vypiju dvě, ne ale sklenky. Dvě flašky. V noci pak mám sen, ve kterém na mne primář Nešpor hrozí prstem.

Jen malá odbočka: Když už jsem u primáře Nešpora. Slyšel jsem, třeba je to jen fáma, že u něj objednal hodiny smíchu pro veverku Huli populární redaktor Reflexu J.X. Doležal.

Zdevastovaný vánoční náladou se pokusím něco napsat. Napadá mě kulový. Tak jsem se pustil do činnosti, kterou se obvykle nezabývám. Začal jsem číst internetové diskuse. Na to, že šlo vlastně ještě o dobu vánoční, byly neobvykle zarputilé. V některých případech až svazácky zaťaté. Nadávají si lidé, kteří se v životě neviděli a ve skutečnosti by si třeba byli navzájem sympatičtí. Párkrát jsem tam sám něco napsal a vždycky jsem se pokusil malinko posunout děj do polohy, kdy se můžeme zastavit a pousmát se. Pomáhal mi v tom výborný tramín.

Za dva dny jsem si leccos z onoho klání přečetl. Ty moje poznámky působily podobně jako kdybych vlezl do býčí arény s modrým hadrem. Urazil by se toreador, patrně i bejk, diváci určitě. Těžko bych vyvázl. Kdoví, jestli by španělský král nevyzval na souboj Václava Klause.

Kocovinu jsem si čtením jen znásobil, napadl sníh, přišly mrazy, na cyklistiku dost nevhodné počasí. I moje trochu bláznivá dcera mi říkala, že v tom marastu by nejela ani ona. Musím holt obout pohorky, i když mi kolena budou vysvětlovat, že jsou unavená. Určitě! Líná jsou. Budou mě schválně bolet. Když bolí kolena, je to protivné, ale když bolí duše, je to horší.

Tyhle stavy léčívám poslechem muziky, ne z médií, vybírám si ze svého archívu. Furt se nemůžu trefit, ani blues dnes nefunguje. Na Janis Joplin přitom bývá spoleh. Pomůže až polozapomenuté CD vydané v Anglii. Swing v podání bigbandu Charlie Barneta. Jméno známé patrně jen jazzovým fandům. To je ono. Je to jako s léky. Někdy to spraví jeden lék, jindy jiný, často potřebujeme spíš než prášek pár facek či nakopnout.

Taky četba pomáhá, ale ne internetové "diskuse". Myslím knížku. Z knihovny, se kterou se můžu zkroutit podle svého, třeba na podlaze. V roce 1968 jsem si za 12 Kčs koupil knížku Vyvěste fangle. 46 textů Jiřího Suchého. Měl tehdy na stanici VKV, předchůdce stanice Vltava, půlhodinové pořady Gramotingl-tangl. Pouštěl desky, které vybral a k tomu (živě! To se v šedesátých letech občas mohlo) povídal. Texty, vymýšlené často přímo ve studiu, musely mít nutně kolísavou úroveň a tak v téhle knížečce je zřejmě výběr toho lepšího. Míval jsem kdysi knížku rád, nosí se dobře v kapse. Dokonce jsem se snažil s její pomocí sbalit jednu svou kolegyni, které se kniha taky líbila. Ona by tenkrát snad i zájem měla, ale já byl tupec. Aspoň jsem si na ní vzpomněl, když jsem očima o knížku v knihovně zavadil. Copak s holkou asi je?

Jsou to pěkné textíky. Je na nich vidět Suchého hraní si s češtinou, slovní hříčky. Dokonce mě napadlo, že by se daly ukrást a zveřejnit na blogu. Trochu oprášit o dobové reálie, pan Suchý toho napsal tolik, že by se mu to ani nedoneslo. Ví se o něm, že si koupil knot, že mu přišel gratulovat Olda a přinesl mu ne žlutou růži z Texasu, ale žlutej tulipán. A mnoho dalšího.

Dělám si srandu, jistě, to bych o tom nepsal a činil. Ale nedá mi, abych malinký kousíček z povídání o slibech sem vložil.

Tedy Jiří Suchý: Sliby

Člověk slibuje tak veliký věci, že je štěstí, že si to nemůže v plný míře ani všechno uvědomit. Jinak by zaručeně nesliboval a omdlel by při třetí větě.

Sliby tohoto druhu vrcholí vojenskou přísahou. Při vojenský přísaze se slibuje, že se bude střílet, kdykoliv toho bude zapotřebí - jenomže jinejma slovama. Při sňatku si zase ti dva slibujou, že se budou mít rádi, a pak si vzájemně nasaděj prsteny, což je vlastně něco jako uzel na kapesníku, jenže ve zlatě...

Zapomněl jsem na svět kolem mne a bylo mi zase 25. Dobře, že jsem knížku našel.

A to mne ještě čekal vrchol. Návštěva divadla Ungelt.

Divadélko pana Milana Heina. Trosky jako jsem já už musí dávat bacha. Samé schody, průlezy. Dá se upadnout, praštit do hlavy. Nebyl jsem tam jednou, tak už se vyznám. Ale ta zábradlí opravdu potřebuju. Krásná sklepní místnost, kde je bar. Židle každá jiná, darovaly je známé osobnosti a mají mosazný štítek se jménem dárce. Je dobré přijít aspoň půl hodiny před začátkem představení, jinak je plno, ale dá se sedět i v chodbičkách, prohlížet si stěny plné článků o tomhle krásném divadle. Není to nejlevnější večer, ani občerstvení. Návštěva Divadla Ungelt je skutečným svátkem a není to každý den a občas vyhodíme peníze za takový hovadiny...

Když jsem tu byl poprvé, pan Hein osobně zvonil na zvoneček, že diváci mají přestat pít, kecat a odejít do sálu. Viděl jsem na něm, že je pyšný, ale tak hezky pyšný, nebyl v tom ani kousíček nafoukanosti. Sál, spíš sáleček, pohodlí pro televizního diváka, který je zvyklý se rozvalit v křesle, tu není. I tlusťoch jako já se však vejde. Pokud je tu snad někomu úzko, stejně zapomene po pár minutách. Divadlo, kde se nedávají kraviny.

W. D. Home: Ledňáček

Hra britského autora má jen tři postavy. Víc by se jich ani na jeviště v Ungeltu nevešlo. Osamělý spisovatel, který žije jen se svým sluhou, se setká po padesáti letech se svou láskou, která za ním přijede hned z pohřbu svého manžela. Děj vyprávět nebudu. Hra o starých lidech, ke kterým mám tak strašně blízko, spíš už mezi ně patřím. Pana Heina jsem nedávno slyšel, že v Ungeltu nedávají komedie. Asi myslel takové ty hry, při kterých se divák smíchy kope kolenem do hlavy. Tak takové tu nedávají. Ledňáček komedie určitě je. Trochu černá, trochu smutná. Celý život takový bývá, jen my staří si to všechno víc uvědomujeme.

A to hlavní - herecké výkony. Ungelt nemá svůj herecký soubor, najímá si herce na jednotlivé hry. Tentokrát to byli herci mého mládí, na které jsem kdysi chodil do Městských divadel pražských. Alena Vránová, František Němec, Petr Kostka. Dávno už spolu nejsou v angažmá, tady se sešli a náležitě si vše vychutnávají. Léta jim přibyla, ale herecké umění nezmizelo. Výborný text, nezdá se, že by tam bylo slůvko zbytečné. Režie dnes už také legendy Ladislava Smočka.

Každé Vánoce se už kolikátá (?) generace dívá na Pyšnou princeznu. Tenhle večer jsem jí viděl na jevišti živou. Pár let jí přibylo, možná i dvě tři kila, ale je stálá krásná. Nepřeháním. Nejezdí tu na kládě s princem, na to je Ungelt malý, ale herečka je to stále úžasná. Dokonce jsem se na sebe naštval, že jsem jí neposlal kytku. Snad budu mít možnost to napravit. Nejsem nejmladší a občas po mně už pokukují černí havrani.

Mrazivý večer mi vůbec nevadí, únava někam zmizela a je mi zas dobře.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.72

Diskuze

Václav Víšek

Důchodce pozoruje a vzpomíná
Fotka 3.jpg
Oblíbenost autora: 8.57

O autorovi

Důchodce, který má občas potřebu něco napsat. Nechce předělávat a bořit stávající svět, protože už dávno ví, že takoví lidé napáchají často moc špatného. Život se podle něj skládá z drobností, nevratných okamžiků, kterých je dobré si všímat a radovat se z nich. Nechce být člověkem, který musí vidět kolem sebe jenom zlo, třebaže ani on není ničeho ušetřen. Život je krásný, i když se někdy zdá, že stojí za hovno. venca.bue@atlas.cz

Kalendář

<<   duben 2017

PoÚtStČtSoNe
     12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930