Vencovy pindy

TÝDEN.CZ

20. 9. 2017
Rubrika: Toulky

Voda, lesy, muzika

Autor: Václav Víšek

06.08.2008 11:27

Léto je letos přesně takové, aby mohli lidé nadávat. Červenec studený, deštivý a všichni, kteří touží se o dovolené válet u vody, smutně koukají z oken restaurací. Pak přijde oteplení takové, že mnozí raději v restauraci zůstanou, v chládku. Asi jsou taková léta častá, jenom si na ně nechceme vzpomenout. Nadávat se musí.

Jak stárnu, vedra nemusím. A tak minulý týden hurá z Prahy ven. Venku je chladněji. Mimořádně se stanem. Do vlaku jsem naložil kolo a odjel do Pojizeří. Našel jsem si kemp v Klášteru Hradiště, hned kousek od pivovaru, pro jistotu. Naposledy jsem byl v českém kempu snad v době, kdy se mnou jezdily ven děti. Sám spávám pod širákem, v dešti v ubytovnách. Život v kempu mi nic neříká.

Příjemné překvapení, možná, že na stará kolena budu spokojený se vším. Za přijatelný peníz, hezké prostředí, pěkné koupaliště v areálu, všechno dost jednoduché, sprchy ne luxusní, ale teplá voda kdykoliv, pivo teklo, les a louka voněly Vedle slunce i stín, který umí být tak příjemný.

Kousek od kempu začíná bývalý vojenský prostor Ralsko. Po osmašedesátém se zde usadila sovětská armáda, aby nás ochránila. Ten prostor nevznikl původně pro Rudou armádu. Už po válce se rozhodlo, že obrovský kus nádherné osídlené krajiny zbavený obyvatel německé národnosti, se stane velkou střelnicí. I letiště se sem vešlo.Trávil jsem v dětství prázdniny ne sever od prostoru a často jsme slýchávali střelbu a v noci bylo vidět i záblesky. Protože se odjakživa bojím bouřky, museli mě rodiče vysvětlovat, že to není bouřka, že to vojáci. Úplně jsem se ovšem uklidnil, teprve když se ze mne pokoušeli také udělat vojáka, začal jsem mít raději bouřku.

Vojáci tu zanechali hodně asfaltek a tak jsou dnes krásné borové lesy plné cyklistů. Najde se i hospoda, třeba v Kuřívodech, ale lepší si sebou vést nějaké pití. Zdánlivě příjemné je cestování, ale padal na mne smutek. Jedu lesem, najednou borovice končí, je tu nalítaná bříza, tady jsou zbytky ovocných stromů, tady stojí statná lípa, o kus dál další. Dovedu si představit, jak lípa stávala u stavení, byla tu lavička, kde večer odpočíval hospodář a jeho rodina. Zahrada plná ovoce, obdělaná pole, drůbež, v chlévě dobytek. Přežila jen lípa a někde ani ta ne. Vojáci tak útlocitní nebyli.

Díval jsem se na internetu na staré katastrální mapy z 19.století, názvy vesnic německé, víme proč zůstaly prázdné. Osídlení se sem těžko vrátí, co tu bude? Krajina je zdevastovaná, i když bříza a křoviny už zakrývájí nejhorší jizvy.

Další den jihozápadní cíp Českého ráje s nejvyšším vrcholem Mužský, ani ne 500 metrů nad mořem, stojí za to na něj vylézt. I silnička nahoru vede. Součástí skalních prolézaček jsou i známé Drábské světničky. Kdo tam nebyl, ať rychle pospíchá, časem třeba už bude kasa a vstupenky.

Často mě v životě chytil jakýsi amok, nápad, který jsem musel okamžitě realizovat. Syn byl v první třídě, jednou v neděli ráno jsem ho popadl, dotáhl na nádraží a vlakem jsme jeli právě do téhle pěkné lokality. Prolezli jsme všechno, utahaní jeli večer zpět domů, vlak měl zpoždění a v pondělí ráno synek nechtěl vstávat., manželka že je to kvůli cestování po nějaké Tramtárii. Měla pravdu, ale od té doby zbytek rodiny říkal Drábským světničkám Tramtárie a manželka dělala, že neslyší. Říká se o současném Českém ráji, že je pro chudší Čechy. Cizinci se nehrnou, naše bohatší vrstvy ujíždějí do jiných Tramtárií někde u moře. Zdálo se mi, že je všechno jakoby zakřiknuté, možná vedro udělalo své, zalezl, kdo mohl. Tenhle kraj je tak pěkný, že se rád přihlásím mezi nejchudší vrstvy a přijedu častěji. Stejně jsem tu nebyl asi tři roky. V Žehrově jsem narazil na příjemnou hospůdku, kde majitel se mne dvakrát přišel zeptat na další přání. Choval se tak, že jsem si připadal jako v zahraničí, podruhé mi přinesl populární bulvární deník se slovy "Nechcete se podívat do plátku?". Kouknul jsem se. Nějaké celebritě zahýbá partnerka, taky celebrita. Nebudu jmenovat, sice používám antivir, ale nechci zbytečně riskovat. Tak příjemné posezení, že jsem si zapomněl udělat fotku na památku. Ale já se sem vrátím.

Příhrazy. Horší vzpomínky z minulosti. Bývalo tu krásné koupaliště, snad se zde konala rekreace ROH, spíš ale pro odboráře vyšší kategorie. V hotelové restauraci bylo ukrutně draho. Ještě za komunistů jsem tu byl se svými třemi žíznivými a hladovými dětmi a za 4 nápoje jsem vypláz tolik, že jíst holt musely paštiku. Po roce 1989 to byl stále hotel a stále nóblovej. Ale hned kousek od něj hospůdka s běžným občerstvením. Dnes jsem si jen půl kiláku zajel a ze zvědavosti se jel podívat. Koupaliště rozpadající, prázdné, hotel pustne, rozbitá okna, jen hospůdka funguje, u piva seděli dva čundráci. Mohl bych tedy Příhrazům strouhat mrkvičku. Ale ne, nemám rád, když něco pustne.

Blízko Drábských světniček je zřícenina hradu Valečov. V současnosti je objekt využíván i komerčně, konají se zde koncerty. Zrovna dnes večer zpívají Eva a Vašek, kteří tak rádi prohlašují, že jim vůbec nejde o peníze, ale že chtějí těm lidem přinášet radost. Ne, žádný strach, nejsem masochista, jen plakát jsem si vyfotil a šel na dobrou večeři.

Muziku ale v plánu mám. V noci byla bouřka, ráno mrholilo, dobře se jezdí, lépe se dýchá stokilovému penzistovi. A zase jsem se projel po cestách, po kterých léta jezdili jen vojáci. Křižany jsou velká vesnice na úpatí Ještědu. Dnes byla stavba 20.století na vrcholu v mraku. Obec pořádala dixielandový festival. Hudba, která se hraje hlavně pro radost. I vrcholní jazzmani si rádi občas zahrají s nějakou kapelou. Muziku, kde si můžou bez problémů střihnout nějakou improvizaci, mají volný prostor pro svou fantazii.

Nevystupovaly tu velké hvězdy, ale hned na začátek hrál Senior dixieland. Znám je léta, vypadají pořád stejně. Jenže dnes tu hrají hráči, které před 20 lety snad ani nenapadlo, že si v kapele zahrají. Stárneme, i muzikanti, kteří už nemají sílu na každodenní vystupování, ale hrát umí. Rád je vidím a slyším. Současný kapelník Petr Hasman snad neví, co je špatná nálada.

Kapely se střídaly, jejich společným jmenovatelem je radost ze hry. Muzikanti spíš starší ročníky, ale Teens Jazzband Velké Losiny byl tak mlaďounký, až zrak přecházel. Zvlášť když kapelnicí, klávesistkou a zpěvačkou je půvabná dívka Iva Chromiszaková.

Slunce vylezlo, areál byl naplněný. Sedělo se, i na trávě, postávalo, popíjelo, lidé přicházeli, odcházeli, vstupné se nekonalo. Děti tu měly prolejzačky, voněl bramborák (dobrej), klobásy, Kozel. Pro Pražáka navyklého na ceny občerstvení při kulturních akcích v Praze všechno za přijatelné peníze. Ani půlhodinová průtrž akci neublížila. V posledních letech se stalo tradicí na poutích, že většina stánků je naplněná oblečením, spíše hadry bych řekl, napodobeninami obuvi, na kterých je zdánlivě zajímavá cena. Stejně každý za čas zjistí, že ty šunty byly příliš drahé. A tak si z pouti žena místo srdce koupené partnerem, přinese domů levnou podprsenku, která se hodí na všechno, jen na nošení ne. Já je nenosím, ale ženy to trvdí. V Křižanech byly stánky, hadry se nedostavily, stálo za to si aspoň zboží prohlédnout. Pečivo z místní pekárny, pastva pro oči, chleba jsem ochutnal, no, pohádka.

Nedávno jsem tady na blogu vzdychal při vzpomínkách na lidovou zábavu mého dětství. Existuje stále, jen musí nějaký místní nadšenec zbláznit pár lidí, sehnat místní sponzory, něco dá obec a je pěkné odpoledne, na které se lidi těší celý rok. A jsou schopní propást i ixtý díl ixtého nejfantističtějšíhi seriálu v televizi. Nejsem seriálový znalec, ale dobrý známý mě ujišťoval, že se s určitou dávkou alkoholu v krvi dá jeden díl přežít. Dokonce se kasal, že když mu někdo večer koupí flašku slivovice, ráno předá scénář dalšího dílu a ještě se stačí vyspat.

Kdyby pořadatelé pozvali některou z muzikálových celebrit, které bývají tak drzé, že vezmou značný honorář jenom za to, že se ukážou a otvírají hubu při playbacku za zvuku studiové nahrávky. Za ty prachy se koupí spousta slušného dixielandu.

Při hudebních festivalech se na závěr dává kapela s nejlepší pověstí. A tak jsem určitě o něco přišel. Program měl skluz, protože diváci si žádali přídavky a divák je pán, aspoň v Křižanech to tak vypadalo. Přece jenom jsem těch 30 kiláků na trase, kterou nemám zažitou, nechtěl jet před půlnocí. Zvlášť když hrozil další slejvák. Ač nerad jsem odjel ještě dlouho před koncem. Stejně to bylo pět pěkně prožitých hodin.

Čtyři pěkné dny uběhly a peněženka tak úplně nezhubla. Najde se i jiná zábava než nám vnucuje reklama, kterou stejně v konečném účtování zaplatíme my, zákazníci. Jen se chtít rozhlédnout.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  7.76

Diskuze

Václav Víšek

Důchodce pozoruje a vzpomíná
Fotka 3.jpg
Oblíbenost autora: 8.57

O autorovi

Důchodce, který má občas potřebu něco napsat. Nechce předělávat a bořit stávající svět, protože už dávno ví, že takoví lidé napáchají často moc špatného. Život se podle něj skládá z drobností, nevratných okamžiků, kterých je dobré si všímat a radovat se z nich. Nechce být člověkem, který musí vidět kolem sebe jenom zlo, třebaže ani on není ničeho ušetřen. Život je krásný, i když se někdy zdá, že stojí za hovno. venca.bue@atlas.cz

Kalendář

<<   září 2017

PoÚtStČtSoNe
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930